HDslužby
Příhlášení/registrace | CZ | DE | EN | Vytiskni tuto stránku Poslat odkaz na tuto stránku  

13.10.2013 Zügspitze

Dan Vorel

-začínající outdoorista,cestovatel a dobrodruh všeho druhu

- a možná i budoucí dopisovatel poznámek z cest

 

 

 

 

 

 

Zugspitze 2013

 

 

1. - 3. srpen 2013

V odpoledních hodinách, po pracovní době jednoho ze skupiny, jsme po dlouhých přípravách vyrazili konečně směr Německo. Netrvalo dlouho a opustili jsme český tankodrom, po Německé dobře odvedené práci v podobě silnice jsme již uháněli směr Mnichov. Zde jsme pochopili zálibu našich západních sousedů. Co se dalo to se provrtalo a vytvořil tunel. V místech kde jsme si mohli prohlídnout město byla již výstavba nových tunelů. Příkladné tunelování silnic si ovšem naši soudruzi vyložili v jiném podání. Za Mnichovem jsme již uháněli opět jižně směr Garmisch-Partenkirchen. Začalo se pomalu stmívat, když se nám na obzoru konečně zobrazily obrysy Alp. Pro nás jako absolutní začátečníky krásný pohled. Večer jsme již byli na místě a po zběsilém hledání nám dopomohla německo-anglická konverzace s postarším párem ve stylu FREI PARKING. Dostala se nám milá odpověď a opravdu luxusní, prázdné FREI parkování vprostřed města Grainau. Vzhledem k aktuální noční situaci jsme pátrací akci po místě k přespání vyrazili do blízkého okolí parkoviště a dostalo se nám dětské hřiště, schované mezi stromy, ve tmě. Zalehlo se, zbytečně nesvítilo a usínali jsme za doprovodu bavorských písní zpívajících lidí na nedaleké zábavě. Zazněla i deutsche Včelka Mája

 

 

Ráno jsme se probudili v brzkých pěti hodinách, sklidili nocleh, nasnídali, zabalili a kolem šesté vyrazili na cestu. Zkušená banda nováčků bez mapy, zlaté české značení. Na štěstí cesta do kopce byla vždy tou správnou volbou a za nedlouho jsme opouštěli Grainau pastvinou pro ovce nebo cokoliv jiného co tam v tu chvíli nebylo. Po několika málo kilometrech lesem jsme konečně dorazili k samotným hradbám Alp. Vertikálně rovná zeď sahající do výšky několika set metrů a na jejím vrcholu viditelná tečka kabiny lanovky. Zde se nachází bouda, která značí začátek údolí Höllental. Vstupné do tohoto placeného úseku činí 4€, to co ale lze vidět je doslova pastva pro oči. Vytesané cestičky a tunely skrze skalní údolí s protékající ledovcovou řekou rozhodně stojí za to vidět a pro ranní ptáčata dokonce zdarma. V době našeho ranního průchodu turniketem byla kasa zavřená a turniket volně otevřen. Na konci skalních cest se nachází ve výšce 1381 m.n.m. první horská chata Höllentalhütte. Sněžku jsme tedy ještě nepřekonali.

 

Zde se občerstvovalo několik lidí, my však z nouze s pár eury v kapse pokračovali směle výš. Za nedlouho jsme již byli u nástupu na první ferratu. Zde již začínalo být rušno a pár skupinek před námi se již instalovalo do svých setů. Zde jsme tedy vybalili i svou výbavu a začali zkoumavě zjišťovat jak se vůbec takový set uvazuje a používá. Ano, přesně kvůli takovým mají horské služby zajištěnou práci. Už začátek zajištěné cesty nebyl zadarmo a slečna ze skupinky před námi zdálo se toho měla plné brýle už po dvou minutách šplhání po kamenech. Cesta pokračovala vzhůru v celku bez potíží. Již po několika minutách jsme si užívali pohledy na kramlích desítky a stovky metrů nad zemí. Za nedlouho ovšem bylo po ferratě a cesta pokračovala turistickým stylem vzhůru. Uvažoval jsem zda jsem si dosytosti užil dlouho očekávanou via ferratu, protože zdá se ji máme za sebou. Za nedlouho však zjistím opak.

Nyní nás tedy čekala dlouhá cesta vzhůru. Často jsme se otáčeli a dívali se do dálky a s hlavou vzhůru pozorovali kamenné masivy skal kolem nás. Zelenáči v horách. Předbíhali jsme jednu skupinu za druhou a za nedlouho jsme byli u malého vodopádu z horského potůčku. Ani na chvíli jsem neváhal zda je voda pitná a využil tento zdroj vody k osvěžení.

 

Nyní na nás čekaly už ty obtížnější pasáže cesty. Jako překážka číslo jedna nás čekalo suťové pole. Slunce pálilo do zad a teplotě nenapomáhaly ani kameny všude kolem nás. Na první pohled cesta nevypadala dlouhá, ovšem do té doby, dokud člověk nezaostřil oči na ledovec před námi a nezjistil, že pohybující se tečky jsou lidé, stejně tak pohybující se mravenci daleko před námi, ještě po kamenech. Nohy v tuto chvíli už pochodovaly tak nějak ze zvyku a setrvačnosti, ale nakonec jsme konečně dosáhli ledovce. Prozatím jen dva ze skupiny, sedli jsme si na pokec s ostatními a počkali na našeho třetího. Po chvíli doráží i Peťas, jakmile vydechuje i on vyrážíme na naší další překážku, ledovec.

 

Opět raději porovnáváme velikost s lidmi viditelnými na jeho konci a jak se dalo předpokládat, znovu jsou to jen malé tečky. Svah je prudký, určitě by se zde dalo skvěle bobovat, sem tak nějaká trhlina, jsou zde ale vyšlapané schody. Já vytahuji i cepín a poprvé zabořuji do sněhu, pokřtěn pravým ledovcem. Předbíháme i guidu s klientem na laně a za nedlouho se dostáváme do nástupu poslední části cesty, via ferraty. Mezi ledovcem a skálou je v celku slušná trhlina, člověk se musí hodně natáhnout aby se chytil kamene, navíc si musí dávat velkýho bacha aby mu nepodklouzla noha po ledu. V těcho místech na štěstí potkáváme i skupinku jiných lidí včetně jejich guidy a ten nám ohleduplně pomáhá s překonáním této překážky.

 

Začíná závěrečná část cesty. Již tradičně zvedáme hlavu vzhůru a vidíme jen postupující tečky. Do teď máme skvělý čas, jen pár hodin na cestě. To ovšem bez problémů dorovnáme zde na skále. Cesta je dlouhá. Předbíháme jednu skupinku za druhou. V místech odpočinku se střetáváme se skupinou dvou tatíků a jejich dětmi, dohnal nás i Německý důchodce, co si na Zugspitze vyšel jen tak s mobilem v kapse. Je to neuvěřitelné koho člověk nepotká, sami jsme už dost vyčerpaní. V konečné fázi potkáváme i Němku, Kate, která s námi chvíli drží krok a pak se odpojuje zpět ke své skupině.

 

Zde už jen kousek po cestě a konečně vrchol. Úplný tedy ještě ne, usedáme zhruba 5 metrů pod vrcholem, na místní křižovatce, kde se střetávají horolezci stoupající vzhůru, horolezci scházející dolů a lanovkáři, kteří mají potřebu zdolat alespoň těch pár metrů. Čekáme zhruba 20 minut než se dostane i na nás řada a konečně absolutní vrchol Zugspitze. Několik neuvěřitelných pohledů na vrcholky zasněžených Alp, zkofolonizování vrcholu, pár fotek a opět dolů uvolnit místo dalším. Posledních 20 metrů po cestě byla spíše překážková dráha v uhýbání odhodlaným lanovkářům a po dlouhé době opět stojíme na pevné zemi Münchner Hausu. To je horská chata těsně pod vrcholem Zugspitze. Ve skutečnosti je to obrovský komplex s hotelem, restaurací, několika zastávkami lanovky a snad tisíci návštěvníky. Němci zde mají taktéž nejvýše položenou poštovnu.

 

Ani pivo jsme si zde nedali! Byli jsme natolik unavení, že rada rozhodla cestu dolů absolvovat lanovkou. Samozřejmě kvůli krásnému výhledu. Ve spěchu jsme však nastoupili na lanovku směr Sonn Alpin, což je další horská chata ve 2600 m n.m. kde jsme měli několika minutové čekání k přestupu na zubačku. Ta o všem z velké a to obrovské části odrážela Německou touhu všechno podkopat a tak drtivá většina cesty byla jen o pozorování zbytku cestujících.

Konečně opět vyjíždíme na světlo, jedna zastávka a po další chvíli vystupujeme u Eibsee. Ještě pár fotek kde jsme byli, nyní už vnímáme tu výšku trochu jinak a ubíráme se prozkoumat okolí Eibsee. Eibsee je ledovcové jezero, nádherné na pohled, voda není pomalu ani vidět jak je průzračně čistá. Samozřejmě je zde obrovské kvantum lidí a tak se shodujeme na přenocování u břehu. Vyrážíme tedy zpět do Grainau pro auto. Zde se převlékneme do něčeho pohodlného, stavíme se ještě v Ga-Pa pro malý nákup v Lidlu a konečně se ubíráme k dnešnímu relaxpausen u jezera.

Cestou potkáváme pár zakazujících cedulí, ubíráme se podél břehu mimo cestu až dorážíme do místa, které jako by bylo dělané pro nás a malé vykoupání. Voda je excelentní, teplota akorát a až neuvěřitelně čistá. Náš neskromný bivak je akorát pro tři lidi, malá kamenitá pláž, nohy pár desítek centimetrů od vody s výhledem na Zugspitze a s přicházející nocí i neuvěřitelná podívaná na miliony hvězd.


 

Ráno vstáváme brzy, i přes zákazy táboření nás večerní kolem jedoucí hlídka na lodi nechala spát. Balíme vše zpět do batohů a pomalu se ubíráme k autu. Není již na co čekat, Zugspitze jsme úspěšně zdolali, koupání v Eibsee také splněno, noc na takovém místě byla jako bonus, vyrážíme tedy domů. Německá strana utíká rychle, Česká strana je o trochu tankodromnější, ale chvíli po obědě jsme již všichni opět doma. Nyní přichází řeč na Alpspitze, ale to zase příště..

 

HDslužby > Sportovní zpravodaj > 13.10.2013 Zügspitze |

http://sport.kliny.cz/files/hlavni/hudy.png

I vy zde můžete mít svoji reklamu

                               tel:722 552 555                                     

© BrusTech technologies 2017